Má malá Angel

28. prosince 2011 v 14:14 | Crazy.girl. |  Příběhy
Čas tak rychle utíká. Chvíli je den, pak zase noc. Jediné co není, je minuta či sekunda, kdy bych na tebe nemusela myslet. Pořád se mi častěji zarýváš do hlavy. Zavřu oči a usínám s domněnkou, že už je to lepší, když mohu spát. Bohužel to trvá jen zlomek minuty a jsem vzhůru.
Každý den nevyspalá, unavená, bezmocná a smutná. Smutek. Ach ten smutek. Brání všemu pozitivnímu. Nesnáším to. Už chci být zase ta šťastná, nezávislá a veselá holka.
Když mi pípne mobil, jsem štěstím bez sebe, že píšeš ty. O to víc to bolí, když vidím napsáno "Máma".
Chci konečně zažít tu svobodu a krásu. Chci změnit pohled na vše a s tím i vidět vše barevně. Nikdy mě nenapadlo, že tohle budu prožívat já.
Každé ráno vidím zdrcenou holku. Bez síly, bez úsměvu. Jen ty fialovo-modré kruhy pod očima. Pokaždé se falešně usměji a dodám si sebevědomí, že už je to lepší i když v hloubi vím, že není. Naopak. Je to ještě horší. Oblékám se a z mobilu mi hraje pomalá písnička. Písnička, ve které se zpívá o zradě a smutku. Miluju ji, protože vypovídá o mých pocitech. Vycházím z domu oblečena celá v černém se sluchátky v uších. Ve sluchátkách ječí tvrdý rock. Ječí, aby přebil mé hlasité myšlenky. Ve škole mi to jde těžce, neboť se nedokáži soustředit. Pořád mám v hlavě ten obrázek a to co jsi mi řekl. Když se mě učitel na něco zeptá, něco ze sebe vykoktám. Většinou je to správně, ale ani nevím, jak nebo na co vlastně odpovídám. Po škole jdu do lesa. Projít se a pokusit se zapomenout. Jdu hluboko do lesa. Hlouběji, než chodím normálně a pozoruji, že je šero. Slyším hromy, kapky dopadající na různá tělesa, či věci, sem tam vidím blesky. Cítím, jak mi studené kapky stékají po kůži. Je mi to jedno, pokouším se dostat hlouběji do lesa. Najednou zakopnu a ležím na zemi celá mokrá. Durch mokrá. Chci si stoupnout, ale nemám sílu. Chtěla bych se vrátit zpátky domů, ale nevím cestu. Jsem tak vysílená ze všeho, že ani nepřemýšlím nad tebou. Nemám proč někam spěchat. Naši dojedou zítra a nyní nikdo není doma. Usínám…
Probouzím se v hrozných bolestech a křečích uprostřed tmavé noci. Křičím o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Křičím častěji. Najednou slyším kroky a prosím boha, aby mi odpustil a ať mi pomůže. Ano, je to člověk. Děkuji Bože!
"Děkuji, že mi pomáháte." Stoupla jsem si. Ten chlap nic neříkal a chytl mě za rameno. Ovšem jen na chvíli. Později sjížděl rukou níž a pořád nic neříkal. Ovšem já na něj křičela. Najednou mne uhodil a já jen brečela a bez síly spadla na zem. Začal mne svlékat a já se s odporem ze vší sil bránila. Nezmohla jsem nic…
Když bylo po všem, jen se mi podíval do očí a omluvil se. Udeřil mne tak silně, až jsem omdlela. Probudila jsem se na lavičce kousek od mého domu s kalhotami od krve. Nejdříve jsem si myslela, že jsem dostala měsíčky a že to všechno byla jen noční můra… Toho jsem se držela…
O měsíc později:
"Mami?" "Ano Kristin?" "Nedostala jsem měsíčky" "Kristin, tak se obleč. Zajdeme k doktorovi" Všechno se ve mně zlomilo a já si uvědomila, že to před měsícem nebyl sen. Byla to realita. Začala jsem brečet. Doktor mi oznámil, že jsem těhotná. Vše se zhroutilo. Já najednou ležela, máma brečela a doktor se mi snažil pomoct. Stoupla jsem si a máma na mě ošklivě začala křičet, co si o sobě myslím, mít dítě v 17. Sebrala si věci a odešla pryč. Doktor mi řekl, že potrat je možný. Chtěla jsem potrat. Nedokázala jsem si představit, že budu mít dítě. Sice by se narodilo v mých 18-ti letech, ale i tak. Něco mi ovšem bránilo kývnout na dohodu s potratem. "Nechám si ho" vyhrkla jsem ze sebe. Doktor na mne s udivením hleděl. "Jste si jistá, slečno?" Chvíli jsem mlčela a připravovala si, co řeknu. Zmohla jsem se na pouhé "Ano jsem".
O 8 měsíců později jsem porodila krásnou holčičku s tmavými oči a vlásky a krásnými tvářičkami. S moji matkou jsem už nikdy nepromluvila, protože mi vyčítala věci, za které jsem nemohla. Teď vychovávám nádhernou holčičku, které říkám Angel. Angel kvůli tomu, že jenom díky ní, žiji a zapomínám na budoucnost. Že je to ona, kvůli komu se o sebe bojím. A díky ní mám život, jaký si každý přeje.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 crazy.girl. crazy.girl. | 28. prosince 2011 v 22:29 | Reagovat

Krásné, kdo to psal? :P:)

2 Rebellka^^ * ehm autorka blogu :D Rebellka^^ * ehm autorka blogu :D | 29. prosince 2011 v 11:23 | Reagovat

Nevím , asi někdo úžasnej;)*

3 Jujinka Jujinka | 11. února 2012 v 10:21 | Reagovat

je to krasny!!ctu si to asi hodne pozde ae je to nadherny!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama