Prosinec 2011

Né každý ví ,že máma se musí poslouchat část 2.

31. prosince 2011 v 21:03 | Niki*^ |  Příběhy



Bezmocně jsem ležela v kaluži strachu, kterou by ostatní mohli nazývat také krev. Ležela jsem a brečela. Slzy mě topily v tůni smutku. Najednou jsem slyšela kroky. Rychle jsem se posadila. Co teď? Co budu dělat? Bože můj , pomoc!.
Kroky byli těžké a pomalé. Až nekonečné , zdáli se mi. Deptalo mě jak jsou dlouhé , tak blízko a přitom tak daleko. Už jsem to chtěla mít z krku. Všechny emoce se ve mě prali. Ty negativní , jako je strach , smutek , bezmoc , žal , bolest a paranoidita. Těch pozitivních bylo velmi málo. Byla to hlavně nedočkavost a zvědavost , co tu vlastně dělám. V hlavě mi křičela jedna otázka. Proč?!
Když už jsem slyšela kroky hodně hlasitě a zřetelně , snažila jsem se zachovat klid. Ty kroky byli hrozně zvláštní. Takové kulhavé , nehorázně těžké. Hlava se mi točila. Všechno sem viděla rozmazeně, skrz slzy sem nic neviděla. Nakonec se klika začala pomalu projevovat. Hýbal s ní hodně pomalu , hrozně vrzala. Nesnesitelné mučení. Dveře se otevírali a už sem viděla i schody. Slyšela jsem tichounké zasténání. A už jsem ho viděla.
Ano , byl to muž. Starý, hodně. Na sobě měl košili, bílou s šedými čtverečkym kterou zdobily kapky krve. Tohle si mohl návrhář odpustit , myslím ty kapky krve. Ikdyž jsem dobře věděla , že kapky si navrhoval sám a já jsem byla jeho švadlena.
Kalhoty měl béžové. Ani tu si neodpustil krvavý desing. Měl hůl ,zlatou. Nevím , jestli byla doopravdy zlatá , ale vypadala tak.
Bála jsem se podívat nahoru. Na jeho tvář. Stejně jsem se koukla a nasměrovala jsem svoji hlavu na jeho obličej. Usmíval se. Jeho široký usměv mě děsil. Rychle jsem sebou cukla. Jeho oči byli zlé.Zelené a zlé.
Přistoupil ke mě. Pořád se usmíval. Jako klauni , kterých jsem se odmalička bála. Přešmikl tlustý řetez a natáhl ruku ke mě. Cukla jsem sebou. Mám možnost utéct. Rychle jsem vstala a namířila si to ke schodům. Nestihla jsem. Chytil mě za ruku a prudce se mnou škubl. Slítla jsem na zem. Nastala chvilka dlouhého očního kontaktu. Najednou na mě zařval ať si stoupnu. Opatrně jsem si stoupla a on si mě začal prohlížet. A co víc. Začal i mluvit.

,,Tyhle šaty ti sluší . Víc by ti ale slušeli kdyby si je neměla zlatíčko" řekl a začal se chrochtavě smát. Smála bych se tomu , nebýt v tak špatné situaci. ,, Ty asi nevíš co se stalo , nic si nepamatuješ ty chudinko" pohrdal nademnou. Šahal mi na vlasy , hladil mě po tváři. Tahal mě za vlasy. Po tváři se mi kutálela slza a on pokračoval. ,, Byla si tam s nějakým klukem. Měl černé vlasy. Byl ošklivý. " křičel. Já si vduchu vzpomínala na mého kluka. ,, Byli jste v klubu . Jsme byli v klubu , upřesním to. Ty jsi pila , tančila. Já stál a spokojeně na tebe koukal. Ale pila si hodně. Hodil sem ti do pití takovou kouzelnou pilulku ,víš. Je kouzelná , malá ale dokáže zázraky. Šikulka moje" mazlil se se sáčkem plným prášků. Nechápala jsem co se to tady děje. ,, No a ty jsi tu moji šikulku malou vypila.Řádila si jak divá.Nic nevíš. Kluk vzdoroval. Klučina jeden mrňavej. Zbavili jsme se ho. Ale s tebou si kočičko pohrajem" usmál se. Vduchu jsem si řekla , že s tímhle úchylem nemám šanci.Panebože mami pomoc.Po dlouhém mlčení se stalo něco , čeho jsem se nejvíc obávala..

Né každý ví ,že máma se musí poslouchat část 1.

30. prosince 2011 v 1:17 | Niki*^ |  Příběhy
Ahoj:)
Rozhodla jsem se napsat takový dlouhý příběh , kterej je rozdělenej do více kapitol. Prošlo to u mýho zlatíčka , tak dofám že se bude líbit. Něco podobného se mi zdálo , takže inspirace čerpám nejen tam ale i u mých kamarádů a údalostí okolo nás. Dost keců. Celý článek :P ^^ ( děkuju za názory v komentářích, kritiku uvítám)

Každej článek nemusí mít titulek :P*

29. prosince 2011 v 11:39 | Niki*^ aneb Rebellka píše.. |  My Diary
Weby - soodope - 18Čauté děcka ;P*
Jen tak pro upřesnění. My soul is in cage ( Moje duše je v kleci) jsem psala já. Článek Má malá Angel psala jedna úžasná blogová spisovatelka , která mi svůj článek propůjčila. ;) Děkuju ;)

Tak jak jde život ? :)
U mě celkem zvláštně. Takovej ten klasickej zmatek. Kámošky na mě kašlou , jsem ráda že mám kluka a odjezd na hory:) ^^ Sníh , pády , mráz , čaj , lanovka , lyže ^^ Miluju lyžovačku;)* Musím vymyslet co na Silvára. Chci ven , ale mamuška mi oznámila , že bude potřebovat pomoct s balením ( je toho moc = hory oblečení , lyže atd ) a s vařením ( guláše , řízky , smažený sýr a vánoční punč ^^). Tak asi zůstanu doma , no..
Jo a .. začala jsem psát povídku. Baví mě to. Když jsem si ji ale četla ještě dneska ráno , je dost deptající. Nevím , nechápu. Ale tak.. uvidíme co z toho vznikne.

Taky jsem si všimla že dost pozastavujete;/ To se mi jako vůbec nelíbí.
Dívám se na téma týdne ,, Co Vánoce , ale jmelí " . Vůbec nechápu o co tam jde. Je to divný
Jdu su pročítat časopis ELLE o životu blogerky.
Miluju coca-colu ♥ Čáu;)^^ozvu se;)

Má malá Angel

28. prosince 2011 v 14:14 | Crazy.girl. |  Příběhy
Čas tak rychle utíká. Chvíli je den, pak zase noc. Jediné co není, je minuta či sekunda, kdy bych na tebe nemusela myslet. Pořád se mi častěji zarýváš do hlavy. Zavřu oči a usínám s domněnkou, že už je to lepší, když mohu spát. Bohužel to trvá jen zlomek minuty a jsem vzhůru.
Každý den nevyspalá, unavená, bezmocná a smutná. Smutek. Ach ten smutek. Brání všemu pozitivnímu. Nesnáším to. Už chci být zase ta šťastná, nezávislá a veselá holka.
Když mi pípne mobil, jsem štěstím bez sebe, že píšeš ty. O to víc to bolí, když vidím napsáno "Máma".
Chci konečně zažít tu svobodu a krásu. Chci změnit pohled na vše a s tím i vidět vše barevně. Nikdy mě nenapadlo, že tohle budu prožívat já.
Každé ráno vidím zdrcenou holku. Bez síly, bez úsměvu. Jen ty fialovo-modré kruhy pod očima. Pokaždé se falešně usměji a dodám si sebevědomí, že už je to lepší i když v hloubi vím, že není. Naopak. Je to ještě horší. Oblékám se a z mobilu mi hraje pomalá písnička. Písnička, ve které se zpívá o zradě a smutku. Miluju ji, protože vypovídá o mých pocitech. Vycházím z domu oblečena celá v černém se sluchátky v uších. Ve sluchátkách ječí tvrdý rock. Ječí, aby přebil mé hlasité myšlenky. Ve škole mi to jde těžce, neboť se nedokáži soustředit. Pořád mám v hlavě ten obrázek a to co jsi mi řekl. Když se mě učitel na něco zeptá, něco ze sebe vykoktám. Většinou je to správně, ale ani nevím, jak nebo na co vlastně odpovídám. Po škole jdu do lesa. Projít se a pokusit se zapomenout. Jdu hluboko do lesa. Hlouběji, než chodím normálně a pozoruji, že je šero. Slyším hromy, kapky dopadající na různá tělesa, či věci, sem tam vidím blesky. Cítím, jak mi studené kapky stékají po kůži. Je mi to jedno, pokouším se dostat hlouběji do lesa. Najednou zakopnu a ležím na zemi celá mokrá. Durch mokrá. Chci si stoupnout, ale nemám sílu. Chtěla bych se vrátit zpátky domů, ale nevím cestu. Jsem tak vysílená ze všeho, že ani nepřemýšlím nad tebou. Nemám proč někam spěchat. Naši dojedou zítra a nyní nikdo není doma. Usínám…
Probouzím se v hrozných bolestech a křečích uprostřed tmavé noci. Křičím o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Křičím častěji. Najednou slyším kroky a prosím boha, aby mi odpustil a ať mi pomůže. Ano, je to člověk. Děkuji Bože!
"Děkuji, že mi pomáháte." Stoupla jsem si. Ten chlap nic neříkal a chytl mě za rameno. Ovšem jen na chvíli. Později sjížděl rukou níž a pořád nic neříkal. Ovšem já na něj křičela. Najednou mne uhodil a já jen brečela a bez síly spadla na zem. Začal mne svlékat a já se s odporem ze vší sil bránila. Nezmohla jsem nic…
Když bylo po všem, jen se mi podíval do očí a omluvil se. Udeřil mne tak silně, až jsem omdlela. Probudila jsem se na lavičce kousek od mého domu s kalhotami od krve. Nejdříve jsem si myslela, že jsem dostala měsíčky a že to všechno byla jen noční můra… Toho jsem se držela…
O měsíc později:
"Mami?" "Ano Kristin?" "Nedostala jsem měsíčky" "Kristin, tak se obleč. Zajdeme k doktorovi" Všechno se ve mně zlomilo a já si uvědomila, že to před měsícem nebyl sen. Byla to realita. Začala jsem brečet. Doktor mi oznámil, že jsem těhotná. Vše se zhroutilo. Já najednou ležela, máma brečela a doktor se mi snažil pomoct. Stoupla jsem si a máma na mě ošklivě začala křičet, co si o sobě myslím, mít dítě v 17. Sebrala si věci a odešla pryč. Doktor mi řekl, že potrat je možný. Chtěla jsem potrat. Nedokázala jsem si představit, že budu mít dítě. Sice by se narodilo v mých 18-ti letech, ale i tak. Něco mi ovšem bránilo kývnout na dohodu s potratem. "Nechám si ho" vyhrkla jsem ze sebe. Doktor na mne s udivením hleděl. "Jste si jistá, slečno?" Chvíli jsem mlčela a připravovala si, co řeknu. Zmohla jsem se na pouhé "Ano jsem".
O 8 měsíců později jsem porodila krásnou holčičku s tmavými oči a vlásky a krásnými tvářičkami. S moji matkou jsem už nikdy nepromluvila, protože mi vyčítala věci, za které jsem nemohla. Teď vychovávám nádhernou holčičku, které říkám Angel. Angel kvůli tomu, že jenom díky ní, žiji a zapomínám na budoucnost. Že je to ona, kvůli komu se o sebe bojím. A díky ní mám život, jaký si každý přeje.


My soul is in cage

28. prosince 2011 v 0:48 | Niki*^ |  My Diary
v i v i a n ♔ đ a oAhoj:) Kdyby si to autorka názvu článku četla , ta moje milovaná ( která své jméno nechce zveřejňovat) je naprosto úžasná spisovatelka , která nechce psát svoje vlastní články. Snad to vyjde přes můj blog.

Ehm , tak jak se máte ?

Život je dokonalej , že ?
Kecám.
Myslíš že kecám?
Kecám.
.. vidíte a už zase lžu.

Ta chvilka když se mu podíváš do očí a vidíš že lže. Pořád mluví ty svoje nesmyslný věty o tom , jak jejich nevinost je součástí života. Jak absolutně nechápou , jak je mohla ta nejlepší kamarádka načapat s jinou holkou z vedlejší třídy. Přesvědčují tě o tom že ta kámoška je totální kráva a ať ji nevěříš. Ta trapná a deptající chvíle. Duše je v kleci. Řve a chce jít pryč. Chce nic nevědět, jen cítit to teplo , co vede někde od srdce. Bude to láska ? Možná. Říká se tomu láska že ? Nebo to je jen předstíranej cit ? A co vlastně chceš? Chceš sedět s ním na lavičce, nechat se hřát jeho dlaněmi které hřáli i jinou , poslouchat sladký řeči co oblbovali i jiné . Sedět a cítit tu jeho vůni co mi koupila k Vánocům. Sedět ma lavičce na které sedával s ní. Včera. Dnes. I zítra. To chceš ? Nebo chceš sedět sama. V koutě. Brečet a držet jeho prasklou fotku v rámečku , ktrerá přežila i po srážkou se zdí. Dívat se na svůj nicotnej odraz v zrcadle v koupelně. Nevnímat to jak vypadáš. Přemýšlet nad tím co asi dělá. Na co myslí. Přemýšlet jak by bylo všem bez tebe. Že tu být nechceš. Přemýšlet jestli žiletka je dost ostrá. Jestli to bude bolet. Jestli potečou kapky krve dost rychle. Jestli ty prášky támhle v lékárně jsou dost silný. Jestli máš zavolat té krávě. Jestli máš zavolat kamarádce , která se na tebe asi taky vykašle kvůli svýmu klukovi. Sedět v koutě. Sama. To chceš?
Co dělat , když se dostaneš do takové situace. ? Odejdi. Pokud jsi si jistá že lže. Nejsi si jistá ? Odejdi. On tě chytne za ruku a řekne ti slova , která ti napoví co máš dělat. Nesmyslné ? Komplikované? Pak jsem ti krásně představila lásku.
Láska je cit , bolest , smutek , teplo , chlad, vzrušení, nenávist , radost , krása , nutnost , potřeba , konkurence .
Láska je o sobeckosti. Nevěříte?
Jen si to představte .. Co je důležitější? To že já chci jeho nebo to že chci aby on chtěl mě ?

Sobecký , nepřijde vám to ?
Myslíte si , že tu kecám o lásce a nic o tom nevím. Nebojte , zamilovaná jsem byla. Byla. Jsem. Byla to nešťasná láska. Láska co všechny zabíjela. Byla dlouhá , bolestivá a bezmocná. Zničila toho hodně. Nenapravila skoro nic. Ale pořád byla. Nevím jestli je. Spíš ne . Doufám v to. Vzpomínky zůstanou. Pořád.Vždycky jsi vzpomenu na ty chvíle. Na tu bezmoc. Na lyžák. Na to jak jsem na sebe křičela do zrdcadla že jsem p*ča. Na lyžáku. Na to jak jsem se nenáviděla.Chtěla jsem se zničit. Dost toho. Zase. Vzpomínky jsou akorát tak na ubližování -

Schováváme se, protože chceme, aby nás někdo našel. Utíkáme pryč, protože chceme, aby nás někdo vzal za ruku a přivedl zpět. Necháváme si lámat srdce, abychom viděli, jestli se najde někdo, kdo střepy z našeho srdce vezme a slepí je zpět dohromady.

Neplač, protože to skončilo, buď rád, že se to stalo


So happy..

25. prosince 2011 v 19:57 | Niki*^ |  My Diary
♠ clock is counting downČauté , děti :D*
Jaký byli Vánoce?.
U mě víc než fájn. Sice jsem nedostala foťák:/ ale za to notebook , fajne;)Converský , tmavě modrý^^
Nebudu se moc vytahovat , nemám čím. Nenávidím taky lidi , all right:)

Jinak mi život celkem vychází a sem za to ráda. Zatím. Uvidíme , co se posere až uvidím ty lidi ve škole. Uvidíme , uvidíme.

Kluci. Jo teď úplně nejlepší . nestěžuju si ;)*

Rádoby ples ve škole..

21. prosince 2011 v 17:48 | Niki*^ |  My Diary
Heartbreaking Love
Áhoj^^

Zítra ples. Všichni jásají a nebo ten den proklínají. Já ani nevím jestli se tam těším. Ale bojím se takové té trapné chvíle. Nojo. Ples = vynikající příležitost se s někým seznámit ale taky se předevšema ztrapnit a být odkopnutá
Mám super šaty. Půjčený . Furt my tam vnucovali vyšněrovaný holčičí šaty v hráškové , růžové , červená a světle žluté barvě. Líbili se mi tři. Bílý , levandulový a modročerný. Vyhráli modročerný ^^ Můj kočičáckej styl. ♥ Nechápete že ? :D

Ehm. Když jsou většina blogů v té smutné náladě , chci být originální a nepsat tu depresivní články, navíc před Vánoci. Ano , Václav Havel byl osobnost R.I.P. !

Vánoce. Za tři dny! Panebože , těšila jsem se na filmy jako Budiž světlo a nebo Charlieho andílci. Nedávaj . Super. Zrušeno. Bezva.

Tak se zatím mějte. Bye♥^^

Přemýšlet v okouzlení chladné zimy.

17. prosince 2011 v 19:59 | Niki*^ |  My Diary
Georgia Rose
Áhoj.

Že by slibovaný článek ? Možná..

Dneska večer sem chtěla relaxovat.Dívat se z okna na to, jak jemně padá sníh a přemýšlet nad tím, jak dostanu ten protivně studený sníh v pondělí zpod bundy. Přemýšlet nad tím že by z toho určitě nešel postavit sněhulák a přemýšlet taky nad tím že bych chtěla být venku , sedět , poslouchat písničky a nechat se chladit hustě padajícím ledovým peřím z bílého nebe. Chtěla jsem taky přemýšlet nad tím, co chci vlastně v životě dělat , čeho chci dosáhnout a co vlastně chci teď. Chtěla jsem přemýšlet nad tím ,proč se mi život čím dál tím víc komplikuje. A ano vlastně jsem přemýšlela...
A co z toho vzniklo ? Vzniklo z toho to , že chci být doktorka a nebo malovat.
Trošku odlišné , že ? Baví mě to , no co už.


Pryč ode mě.


V televizi už zní reklamy známé coca-coly s červeným taťkou Vánoc , který už nezpívá Vánoce jsou tady , což je škoda. V reklamě jsou už i upoutávky na slavný onen den D. Vánoce , už za týden! Těšíte se ?
Slíbila jsem si že nevkročím na internet. Ale článek na 24.12 tu bude! .. Předepsaný;)
Taky máte ten divnej zvyk že 23. nemůžete ani dospat a to ráno si krásně užívate. Od půl jedné to ale začíná být nuda a přemýšlíte jak se zabavit.. Já mám jasnou představu. Ale o tom příště;)

Bye , honey:))

tatatatááá

16. prosince 2011 v 22:14 | Niki*^ |  My Diary
模具 我 亲爱 的
Zdravím.

Máte se krásně ? Jasně že máte! Budou Vánoce..

Píšu takový ten rychlo článek. Takže zkráceně.
U mých milovaných spřátelený jsem viděla povídky. Miláčkové insporovala jsem se . Začala jsem je psát a dokonce i básničky . Zvláštní.

Čekejte smysluplný článek. bye

Porozumění životu

10. prosince 2011 v 13:34 | Niki*^ |  My Diary
(12) Emo Girls :]
Čáu ^^ ..

Tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu.
Občas si říkám.. Proč se tak snažím , když jedním okamžikem zahodím všechno co jsem za celý život budovala a odejdu do neznáma. A vždycky dospěju k závěru že vlastně narození znamená šance, která je jen jedna. Prožívání života je vlastně odměna i trest. Že smrt je vysvobození a nebo trest krutý. Snažíme se životu porozumět. Zapsat se do života ostatních. Udělat něco , aby si mě všichni zapamatovali , jako tu dobrou a úspěšnou holku. Abych si užívala všechny ty odměny života a tresty tiše a rychle přetrpěla. Abych se odlišila od ostatních. Abych poznala lásku a city mého okolí. Pro moji zvědavost. Pro moji osobnost je toho příliš ale přece jen málo. Nerozumíte ? Nerozumíte ani životu. Jako věčina z nás. Mnoho lidí neví co je to život. Život není o užívání , drogování , učení ani milování. Je o tom , po čem toužíme. Co chceme. Záleží jen na nás. Nikdo nemá právo nám do toho mluvit. My jsme ti prezidenti našeho světa. My jsme ta slavná osobnost naší soukromé planety. My rozhodujeme o svých činech a předstávách. Pořád nechápeš ? Pak je mi líto..
Každej chce určité věci dosáhnout. Já chci být úspěšná ve škole a ve své budoucí práci , chci mít rodinu , luxusní zázemí a být nechutně bohatá ale i přestohle všechno zůstat taková jaká jsem. Chci postřílet všechny co ubližují zvířatům , dětím a ženám. Chci naladit svět na pozitivní vlnu... Chci toho tolik že je to takřka nesplnitelné. Když se budu snažit , dokážu to!